Základní vzdělávání v Česku

Základní vzdělávání v Česku: Ubývá škol i mladých učitelů

V době, kdy českou společností rezonuje debata o inkluzivním vzdělávání nebo o financování tuzemského školství, pomalu startuje další školní rok. První zářijový den se do více než 4100 českých základních škol vrátí po prázdninách statisíce žáků. Projděte si spolu s Českem v datech nejzajímavější statistiky českého školství. Zjistíte nejen to, jak se vyvíjely počty žáků za posledních deset let, ale třeba i počty dětí připadajících v jednotlivých krajích na jednu školu, jednu třídu nebo jednoho učitele. Nebo také jaké je množství těch, kteří musejí jednotlivé ročníky opakovat. Mimochodem, můžete být v klidu. Alespoň podle této poslední statistiky česká mládež za poslední dekádu nikterak výrazně nezhloupla.

Základní školy mizí, silné ročníky zvyšují počet žáků

Na jednu základní školu připadá v Česku v průměru téměř 214 žáků. Ještě před pěti lety to přitom bylo o více než dvacet dětí na každou školu méně. Tento trend souvisí především s nástupem populačně silných ročníků 2007 až 2010 a také s postupným ubýváním počtu tuzemských základních škol. Od roku 2010 je u nás sice o pouhých osm škol méně, za posledních deset let už ale v součtu ubylo 359 škol. Největší skok je možné zaznamenat v roce 2006. Tehdy nastupoval dosud nejslabší porevoluční ročník 1999 (počet potenciálních prvňáčků byl tehdy dokonce o téměř 30 tisíc nižší, než je tomu letos) a z mapy zmizely téměř tři stovky základních škol. „Rekordmanem“ v počtu zrušených základních škol je v posledních deseti letech Moravskoslezský kraj, kde jich zmizelo hned 55. Na opačné straně žebříčku pak stojí kraj Zlínský, kde je dnes o pouhých sedm škol méně, než v ročníku 2005/2006.

Největší školy bychom našli v Praze – průměrně projde ráno co ráno branami každé z nich 352 žáků. Nejmenší pak na Vysočině, kde na jednu školu připadá 163 dětí. Kraj Vysočina je také nejmenším co do celkového počtu žáků, základní školy tu aktuálně navštěvuje jen něco málo přes 43 tisíc dětí. Zajímavé je, že celkově největší počet žáků bychom nenašli v hlavním městě, ale ve Středočeském kraji. Tady se ale rozptýlí do více než dvojnásobného množství škol oproti Praze a na jednu školu tak připadá „pouhých“ 215 dětí.


Učitelé stárnou, nízké platy odrazují mladé

Pokud bychom odhlédli od počtu žáků na jednu školu, ale zaměřili se na to, kolik dětí u nás na základních školách připadá na jednoho učitele, rozdíly mezi jednotlivými ročníky by byly výrazně menší. V současnosti u nás připadá 14,5 žáka na jednoho učitele, což je jen o jedno dítě více, než před pěti lety. Nedostatek učitelů byl přitom jednou z hlavních výtek, které českému školství v loňském roce adresovala Evropská komise. Učitelský sbor stárne – pouhých 19 % všech učitelů na základních školách je mladších 35 let, téměř 18 procentům tuzemských učitelů je pak více než 56 let.

„Jakkoli se počet dětí na jednoho učitele za poslední roky dramaticky nezvýšil, při současných demografických trendech ale může do budoucna představovat velký problém. Zatímco ročníky narozené na přelomu tisíciletí byly populačně slabé, v současnosti přicházejí do škol naopak ročníky nadprůměrné. Počty učitelů, které dříve stačily, tak pomalu stačit přestanou a české školství zatím v lákání mladých lidí selhává,“ říká Zuzana Lhotáková, Marketing Manager SAS Institute ČR.

Nedostatek učitelů se už dnes projevuje především v oborech, ve kterých je možné najít lépe placenou práci. Postupně tak začínají chybět lidé nejen na prvním vyučovacím stupni (což je dáno demografickým vývojem), ale i ti, kteří by vyučovali cizí jazyky, odborné technické předměty nebo IT. Školství je pro mladé absolventy vysokých škol neatraktivní především výší platů. Učitelé jsou dlouhodobě jednou z nejhůře placených skupin vysokoškolsky vzdělaných lidí.

„Co se týče platů učitelů v základním vzdělávání, je jejich relativní výše v ČR na alarmující úrovni. Ze sledovaných států je Česko dokonce na posledním místě. Průměrný plat učitele je pouze na 52 % průměrného platu obdobně vzdělaného člověka, zatímco průměr OECD činí 78 %. Relativně lépe je na tom učitel například i v Chile (59 %). Pevně doufám, že se situace bude i díky současné snaze MŠMT o navyšování platů učitelů postupně zlepšovat,“ komentuje současnou situaci rektor soukromé vysoké školy Unicorn College Jan Čadil.

Nová generace českých studentů, která v současnosti vstupuje na trh práce, se při volbě zaměstnání řídí především faktory, jako je možnost získat nové dovednosti a dobrá atmosféra na pracovišti. Tento trend se týká i nastupujících učitelů. „Přesto pro ně plat zůstává jedním z hlavních kritérií – pro 16 % dokonce rozhodujícím,“ uvedla Klára Šimčíková, konzultantka v oblasti lidského kapitálu společnosti Deloitte, která provádí průzkum mezi studenty a čerstvými absolventy První kroky na trhu práce.

České děti studují prakticky nejméně času v EU

I když by s tím asi řada českých žáků subjektivně nesouhlasila, stráví ve škole téměř nejnižší čas z celé EU. I když samotná doba školní docházky (resp. celkový počet odučených hodin) nemusí korespondovat s kvalitou vzdělávacího systému – například Finsko, které je úrovní svého školství pověstné, má ještě nižší hodinovou dotaci než Česko – může menší čas výuky v určitých předmětech žákům v budoucnu chybět. Vůbec nejvyšší hodinovou dotaci pro první stupeň základního vzdělávání mají žáci v Austrálii a Kolumbii – v průměru zhruba 1000 hodin. V Česku oproti stráví žáci na prvním stupni základní školy 687 hodin.

„Ze statistiky OECD Education at Glance 2015 vyplývá, že absolutní počet hodin přímé výuky v základním vzdělávání je v ČR překvapivě hluboko pod průměrem EU21 i OECD. Zatímco průměrně žáci stráví přímou výukou v EU21 776 hodin a v průměru OECD 804 hodin, v ČR je to pouze 687 ročně,“ vysvětluje rektor Unicorn College Jan Čadil.

Ze statistik také vyplývá, že trendem poslední doby je vzdělávání v zahraničí nebo na zahraničních školách sídlících v Česku. Za posledních deset let vzrostl počet žáků na těchto školách na více než trojnásobek a ve školním roce 2015/2016 jich bylo téměř sedm a půl tisíce. Podobným tempem roste i počet žáků, kteří se vzdělávají individuálně a konají za každé pololetí zkoušky z příslušného učiva – těch je v současnosti přes 1300.

A na závěr sonda do úspěšnosti českých žáků. Soudě podle počtu propadajících – tedy těch, kteří musí daný ročník opakovat – stagnuje. Oproti roku 2005 dokonce mírně klesl – tehdy muselo dohromady ve všech třídách základních škol opakovat 7 640 žáků. V ročníku 2015/2016 to bylo o téměř 1200 dětí méně. Mírně naopak vzrostl počet dětí, které musejí opakovat první ročník. Těch je v roce 2016 o 238 více, než před deseti lety, což ale můžeme dávat za vinu nikoli hloupnutí, ale jednoduše nástupu populačně silnějších ročníků.

Povinná školní docházka v historii: Osm, devět, nebo i deset let

Děti, poznamenejte si: Za počátek školní docházky se u nás obecně považuje rok 1774. Tehdy císařovna Marie Terezie vydala Všeobecný školní řád, podle kterého měli rodiče posílat do školy děti ve věku 6 až 12 let. Tak alespoň praví většina učebnic. Na konci 18. století ale chyběly školy a nedostávalo se učitelů, a i když počet dětí navštěvujících školy neustále stoupal, v praxi trvalo zavedení skutečně povinné školní docházky až do roku 1869. To vstoupil v Rakousku-Uhersku v platnost zákon, který nejen jasně zmiňoval povinnost školní docházky, ale také ji pod hrozbou trestu pro rodiče vyžadoval. V západní části monarchie byla pak délka povinné školní docházky stanovena na celých osm let, což byl v tehdejší Evropě bezprecedentní krok.

Na dnešních devět roků prodloužil školní docházku až zákon z roku 1948, který současně výrazně měnil („sjednocoval“) strukturu celého československého školství. Nicméně už o pět let později si následování sovětských vzorů a národohospodářská situace – nutnost zapojit mladé lidi co nejdříve do pracovního procesu – vyžádaly opětovné zkrácení povinné docházky na osm let. Tento stav trval až do roku 1960, kdy byla délka základního vzdělání opět stanovena na devět let a kdy byly zřízeny navazující střední všeobecné vzdělávací školy. K poslední předrevoluční změně pak došlo v roce 1978, kdy byla povinná školní docházka prodloužena na deset let s tím, že poslední dva roky museli všichni žáci absolvovat na některé ze středních škol.

Po sametové revoluci byla povinná školní docházka opět zkrácena na devět let, přičemž devátý ročník základní školy ale zůstal nepovinným a už po osmi letech mohli žáci (stejně jako před revolucí) odcházet na střední školy. Povinným se devátý rok základní školy stal až v roce 1995, kdy byla také délka prvního stupně prodloužena ze čtyř na pět roků.

Zdroj: Český statistický úřad

Mohlo by vás zajímat

Kateřina Veselovská

Komputační lingvistika je součástí vývoje chatbotů nebo humanoidních avatarů, kteří následně za firmy komunikují s klienty, přibližuje svůj obor expertka na využití textových dat Kateřina Veselovská.