Česko na lyžích

Česko na lyžích

České nadšení pro zimní sporty se promítá nejen do sportovních aktivit, ale i do exportu lyžařského vybavení

Česká republika je čtvrtým největším vývozcem lyží a i z hlediska exportu dalšího lyžařského vybavení jsme na evropské, či dokonce světové špičce. Zajímá vás, kolik stojí české skipasy, kde najdete ty nejdelší a nejprudší sjezdovky Česka nebo jak funguje umělé zasněžování? Odpovědi na tyto a další otázky naleznete v prvním článku Česka v datech roku 2020.

Přestože u nás nejsou k lyžování tak ideální podmínky jako v alpských státech, má u nás lyžování silnou tradici. První lyžařský klub byl u nás založen v roce 1887, v roce 1893 se v Jilemnici uskutečnily první závody a o deset let později vznikl Svaz lyžařů v Království českém, první organizace takového typu na světě. Naše první sedačková lanovka vedla už v roce 1940 na Pustevny a v jejím případě šlo o evropské prvenství. První sjezdovka vznikla v Peci pod Sněžkou v roce 1957 na svahu Zahrádky a její vlek byl vybaven motorem a převodovkou z tanku. První lyže se do Česka dostaly v roce 1887, a protože nikdo nevěděl, k čemu podivná prkna slouží, prošla přes celnici jako vesla.

České lyže na cizích svazích

Češi jsou jak známo velkými fanoušky zimních sportů a naše nadšení se odráží i v tom, ve výrobě a exportu zimního sportovního vybavení. Ať už jde o vývoz samotných lyží nebo vybavení, které je k tomuto sportu potřebné, drží se Česká republika mezi těmi nejúspěšnějšími zeměmi, a to i v celosvětovém srovnání.

Ve vývozu lyží se Česká republika umísťuje na čtvrtém místě v Evropě. Český export zimních lyží se rovná téměř 49,5 milionům eur ročně, a o milion tak překonáváme pátou Itálii. Před námi se drží Německo, a nad druhou Francií se na špičce žebříčku s téměř trojnásobným náskokem usadilo Rakousko s 297,1 miliony eur ročně.

Přestože v Česku nejsou tak vysoké hory jako u našich alpských sousedů, je náš obchod s lyžařským vybavením velmi silný, a to i z celosvětového hlediska. Historie výroby lyží v Čechách sahá až do konce 19. století a od té doby se technologické postupy zásadním způsobem proměnily. V současnosti se české podniky zaměřují kromě produkce lyží pod vlastní značkou i na lyže a lyžařské vybavení pro zahraniční partnery.

Filip Mikel, manažer oddělení auditu Deloitte

Podobně se nám daří i v exportu vybavení pro lyžování a zimní sporty. Ve vývozu přileb, rukavic, hůlek a dalšího vybavení jsme sice předběhli Německo, ale před nás se dostala Velká Británie a Itálie, a tak jsme se propadli na páté místo. Náskok Rakouska nad ostatními zeměmi není v případě lyžařského vybavení tak drastický jako z hlediska exportu samotných lyží a druhou Francii tak překonává o něco málo přes 300 tisíc eur.

Při přihlédnutí k exportu lyžařského vázání jsme dokonce na druhém místě, a to dokonce z celosvětového hlediska. V roce 2017 náš export dosáhl částky 63,4 milionu dolarů a lépe je na tom podle internetových stránek Observatory of Economic Complexivity vyváží jen Rakousko. Podle údajů Českého statistického úřadu vyvážíme více než dvakrát tolik vybavení pro zimní sporty, než kolik se ho do Česka dováží, a právě vázání je tou nejčastější položkou.

Česko jako lyžařská velmoc

Zimní sjezdovky si u nás užívá téměř dva a čtvrt milionů lidí, což je 21 % české populace. Podle posledních dat Mezinárodní zprávy o zimní a horské turistice se naše sjezdovky navíc těší i z 5 800 000 zahraničních návštěv.

Celosvětově nejvyhledávanější oblastí pro lyžování jsou Alpy, kam míří až 44 % lyžařů, kteří se vydávají za hranice své země. 21 % lyžařů si vybírá americké sjezdovky, 15 % využívá lyžařské areály v Asii a Tichomoří, 10 % míří do nealpských areálů v západní Evropě, o 9 % se dělí východní Evropa a střední Asie a zbylé procento připadá mezi zbylé oblasti.

Nejvíce aktivních lyžařů žije v Americe a západní Evropě (24 %), třetí nejvyšší počet pochází z Asie a Tichomoří (22 %), až na čtvrtém místě jsou alpské státy (15 %), které následuje východní Evropa a střední Asie (13 %). Lyžaři z ostatních států představují pouze 2 % lyžařské populace.

V Česku také existuje 525 lyžařských oddílů, které mají dohromady 22 814 členů. Z hlediska počtu členů svazů je lyžování na 14. pozici, ale co do počtu oddílů se lyžování vyšplhalo už na sedmou příčku, jak vyplývá ze statistik České unie sportu.

Lyže nebo prkno?

Zatímco se na sjezdovky vydává 21 % obyvatelstva, zimními sporty obecně se podle průzkumu Nielsen Admosphere pro společnost Profi Credit baví až 55 % Čechů. Lyžování je však v oblíbenosti až na třetím místě. Tou nejoblíbenější zimní kratochvílí je sáňkování a bobování, kterým se alespoň občas věnuje 47 % dotázaných. Na druhém místě je bruslení s 41 % a sjezdové lyžování trojici uzavírá s 36% oblíbeností.

Z průzkumu vyplývá i jasné rozhodnutí odvěkých sporů “sjezdovky vs. běžky” a “sjezdovky vs. snowboard”. V obou případech sjezdové lyžování s velkým náskokem vede, jelikož se běžky těší 11% oblíbenosti a u snowboardu je výsledek ještě o dvě procenta nižší. Tabulku uzavírá lední hokej, který praktikuje jen 7 % dotázaných.

Jedním z hlavních důvodů pro toto pořadí je zřejmě i cena náčiní a provozu zimních sportů. Vybavení pro sáňkování a bruslení je výrazně levnější než lyže a většinou není spojeno s dalšími náklady jako jsou permanentky a drahý servis. Podle statistik ERV Evropské pojišťovny si však Češi ze servisování zimního vybavení nedělají těžkou hlavu. Lyže a snowboard si nechává odborně seřídit pouze 52 % lidí, přestože špatný stav sjezdového náčiní a jeho zanedbaná kontrola způsobují každou šestou nehodu na svazích.

Netradiční zimní sporty

Sjezdové lyžování, snowboarding a túry na běžkách však nejsou jedinými sporty, kterými se v zimních měsících můžete bavit. Existuje celá řada netradičních zimních sportů, které mají mnohem menší zastoupení, a které se do Česka v mnoha případech teprve dostávají.

Snowkiting

První netradiční sport vychází ze sjezdového lyžování a snowbordingu, kterým doslova dává nový rozměr. Lyžař nebo snowboardista má k sobě během snowkitingu připevněného tažného draka, který jim umožňuje nejen masivní skoky, ale i rychlou jízdu i bez prudkého svahu. Ještě extrémnější variantou je kite-flying, v rámci kterého mohou být zkušenější sportovci až několik desítek metrů nad zemí po dobu delší než minutu.

Skijöring

Termín skijöring je obecným označením zimních sportů, během kterých je lyžař připoután k pohonu jakéhokoliv druhu. Může jít například o automobil, sněžný skútr, krosový motocykl, ale i například o psy nebo koně. Jízda se psím spřežením se tradičně označuje jako mushing.

Skialpinismus

Skialpinismus je sportem, který v sobě spojuje běžky a sjezdové lyže. Skialpy mají lehkou konstrukci a speciální vázání, které umožňuje odepnout patu, a ze sjezdovek tak snadno vytvořit běžky. Díky tomu se skialpinisté dokáží dostat do jinak nepřístupných terénů a lyžovat po neupravených svazích.

Snowbagging

Následující zimní sport je zvláštní kombinací lyžování, skateboardingu a bruslení. Jak už napovídá jeho název, podstatou snowbaggingu je pytel, který je připevněn oběma nohám sportovce zároveň či ke každé zvlášť. Sportovci se pak spouští ze sjezdovek a kopců, a na cestě dolů balancují na kluzkých pytlích.

Jachting na ledu

Plachtění lze provozovat i na zamrzlých jezerech. I v této verzi plachtění je potřeba dobrý vítr a odvaha jachtaře. Jachtingu na ledu by se však měli věnovat jen ti, kteří mají zkušenosti s tradičním plachtěním. Hladká ledová hladina totiž kvůli minimálnímu odporu umožňuje sportovcům dosahovat rychlosti vyšší než 140 kilometrů za hodinu. Jediná nerovnost na ledu při tom může mít velmi bolestivé následky.



Další informace o nehodách na českých sjezdovkách se dočtete v Jak Češi zaměstnávají horskou službu.

Nadšení z lyžování s sebou často přináší i velmi nebezpečné situace, během kterých jde mnohdy i o život. Horská služba má během zimního období nepřetržitou pohotovost a musí být vždy připravena vyrazit ke všemožným úrazům. Za posledních deset let měli záchranáři nejvíce napilno v roce 2018, kdy podle výroční zprávy horské služby museli vyrazit k 9 266 nehodám.

Největší lyžařská střediska

Alpy jsou tou nejvyhledávanější lyžařskou oblastí i kvůli tomu, že se v nich nachází více než třetina všech světových skiareálů. Pokud byste se zaměřili na ty největší lyžařské rezorty na světě, které ročně navštíví minimálně milion lyžařů, poskočí Alpy až na osmdesátiprocentní návštěvnost. Mimo to se v Alpách můžete svézt na 39 % všech vleků na světě.

Alpy nabízí svým návštěvníkům na 1 136 různých lyžařských oblastí a přes 27 700 kilometrů sjezdovek. Jaké jsou podmínky pro lyžování v Česku? Naše hory nabízí podle údajů serveru České sjezdovky 289 lyžařských středisek a zajezdit si můžete na zhruba šesti stovkách kilometrů sjezdovek. Pokud by se však do statistik započítaly i malé vleky fungující jen po několik dní v roce, vyšplhalo by se toto číslo až na více než čtyři stovky.

Ta nejdelší sjezdovka leží podle údajů serveru OnTheSnow.cz v Jeseníkách, měří 3260 metrů a nese název Šerák - Ramzová. Na druhém místě se s 2 950 metry umístila sjezdovka s názvem Jáchymovská v Krušných horách a trojici nejdelších sjezdovek uzavírá s 2 920 metry Turistická, kterou byste našli v krkonošské Rokytnici nad Jizerou. Největším zimním areálem je SkiResort Černá hora – Pec v Krkonoších, který nabízí 50 kilometrů sjezdovek na jediný skipas. Následuje Klínovec na Krušnohorsku s jednatřiceti kilometry sjezdovek a na třetím místě je Skiareál Špindlerův Mlýn, kde se dá lyžovat na 25 kilometrech upravených tras.

Extrémní svahy

Přestože největší počet příkrých sjezdovek naleznete v Krkonoších, tu nejprudší naleznete podle údajů serveru OnTheSnow.cz v Krušných horách na hoře Bouřňák. Sjezdovka Slalomák je 700 metrů dlouhá a její průměrný sklon je 37 %. I druhé místo drží sjezdovka s názvem Slalomák ležící v Krušných horách, tentokrát byste však museli zamířit o zhruba třicet kilometrů na východ do Ski Areálu Telnice. Tamní Slalomák je půl kilometru dlouhý a s výškovým rozdílem 180 metrů má průměrný sklon 36 %. Trojici nejprudších sjezdovek uzavírá Dřevařská, kterou byste našli v Rokytnici nad Jizerou. Dřevařská má se svou téměř kilometrovou délkou a převýšením 330 metrů průměrný sklon 34 %. Z deseti nejstrmějších sjezdovek Česka jsou dvě v Krušných horách, jedna v Jeseníkách a Králickém sněžníku a zbylých šest leží v Krkonoších.

Ve srovnání s nejprudší sjezdovkou v Alpách jsou však české kopce pouze slabým odvarem. Nejextrémnější trať leží v rakouském středisku Bergeralm a nese název Manni Pranger. Tato sjezdovka vypadá na první pohled jako svislá stěna a její sklon dosahuje 102 procent a 46° klesání.

Vlekoví průkopníci

Příkré svahy však ke sjezdovému lyžování nestačí. Nejprve se totiž nějak musíte dostat nahoru. První kabinová lanovka na českém území vedla na Ještěd už v roce 1933, a ačkoliv nešlo o lanovku určenou k lyžování, stala se inspirací moderním vlekům. Na první sedačkovou lanovku si Češi museli ještě sedm let počkat. První jednomístná sedačková lanovka totiž vznikla až v roce 1940 na Pustevnách v Beskydech, kde zpočátku jezdila po dřevěných sloupech. Zatímco v Americe se obdobné lanovky začaly objevovat už kolem roku 1936, v Evropě byla beskydská lanovka naprostým unikátem. Po několika různých úpravách a modernizacích je tato lanovka v provozu dodnes.

Během posledních deseti let na českých svazích přibylo přes padesát nových vleků, a v současnosti se tak jejich počet pohybuje na téměř 770.

Kde je lyžování nejdražší?

Ceny za lyžování se v českých lyžařských areálech často liší podle konkrétních období. Některá střediska jako Herlíkovice, Kouty, Buková hora nebo Bílá sice ceny permanentek v průběhu roku nemění, ale jsou i areály, kde existují až tři cenově rozdílná období. Nejběžnější rozdělení je na hlavní, vedlejší a takzvanou TOP sezónu, která zpravidla probíhá od konce prosince do začátku března s občasnými přestávkami v první polovině ledna.

Během TOP sezóny si lyžaři všech kategorií nejvíc připlatí za jednodenní permanentku ve Skiareálu Špindlerův Mlýn, kde celodenní lyžování dospělé vyjde na 1 190 Kč, seniory na 960 Kč, a kde dětská jízdenka vychází na 840 Kč. “Špindl” je tak jediným lyžařským střediskem v Česku, kde cena za den lyžování překročí tisíc korun. Druhým nejdražším střediskem je SkiResort Černá hora – Pec, kde celodenní jízdné v nejdražší sezóně dospělého vyjde na 880 Kč a pro třetí nejdražší jednodenní skipas byste museli zamířit na Klínovec, kde je tento druh jízdenky ještě o třicet korun levnější.

Cenová politika lyžařských permanentek zohledňuje kromě velikosti střediska i další faktory, jako je kvalita vleků, nabízených služeb a prestiž samotného střediska. Nicméně cena skipasu v nejdražším českém lyžařském areálu Špindlerův Mlýn dosahuje úrovně menších lyžařských středisek v Alpách, ačkoliv nabízí pouze 25 kilometrů sjezdovek. Současně je v TOP sezóně přibližně o 26 % dražší než druhý SkiResort Černá hora – Pec, který nabízí 50 km sjezdovek.

Filip Mikel, manažer oddělení auditu Deloitte

Pořadí třech nejdražších lyžařských skipasů v Česku se nemění ani ve standardních (někdy také hlavních) sezónách, ale změna nastává ve vedlejší sezóně, kdy se Špindlerův Mlýn stává jedním z cenově výhodnějších středisek. Ani zde však není situace tak jednoduchá, jelikož Špindlerův Mlýn jednotlivá období nedělí standardním způsobem, ale na “První sníh”, “Hlavní sezónu” a “Jarní lyžovačku”, která začíná až prvního dubna a je tak nejkratší vedlejší sezónou, kterou zkoumaná střediska nabízejí. Dospělého člověka zde celodenní dubnové lyžování přijde jen na 490 korun.

V hlavní sezóně je ze zkoumaných středisek nejlevnější lyžování ve Ski areálu Synot Kyčerka, kde stojí celodenní permanentka pro dospělé 420 Kč, a kde dětský skipas přijde na 320 korun.

Zasněžovat, či nezasněžovat?

Do vysokých cen permanentek se promítá i finančně náročná údržba, kterou sjezdovky vyžadují. Kromě běžných nákladů na provoz se do konečné částky za provoz středisek promítá i umělé zasněžování. Sněžná děla fungují na bázi kompresoru, který rozstřikuje vodní mlhu do proudu podchlazeného vzduchu. Ten pak mlhu přetváří na malé částečky technického sněhu, který je jednoduše řečeno zmrzlými kapkami vody. Tato voda pochází z povrchových toků, a tak se v ní objevují různé cizí částečky. Přirozený sníh oproti tomu vzniká přeměnou vodní páry na nadýchané vločky, ve kterých nejsou žádné cizí látky, a díky tomu má přírodní sníh lepší jízdní vlastnosti. Sněhová děla potřebují k provozu dostatečný zdroj vody a jejich provoz je energeticky náročný.

Hodinový provoz jediného sněžného děla vychází podle serveru Euro.cz na dvacet kilowatthodin energie. Jediná hodina zasněžování však samozřejmě nestačí a velká střediska mají na každé ze svých sjezdovek hned několik sněžných děl pracujících zároveň. Účet za elektřinu se tak může vyšplhat skutečně vysoko, a to prakticky přes noc.

Obdobně závažná je i spotřeba vody při využívání technického sněhu. Server ecoFuture uvádí, že se na zasněžení hektaru půdy spotřebuje kolem jednoho milionu litrů vody. Skutečnou spotřebu však střediska nemusí nijak evidovat a vykazovat, a tak se odhady spotřeby velmi liší. Tím pádem nejsou známa ani reálná čísla za celou republiku, které se pohybují mezi 1,5 milionem až 40 miliony kubíků ročně.

Historie umělého zasněžování v Česku začíná v roce 1965, když se v krušnohorském lyžařském areálu Zadní Telnice objevilo první sněžné dělo. Tou dobou se vlastními přístroji na zasněžování mohla chlubit jen hrstka alpských středisek, odkud ostatně pocházelo i první sněhové dělo na našem území.

Nebezpečí technického sněhu

V současných podmínkách se bez umělého zasněžování české lyžařské areály neobejdou. Provoz sněhových děl je však velmi náročný, a to nejen energeticky, ale i svou zátěží na životní prostředí. K umělému zasněžování se totiž využívá povrchová voda, která se odčerpává z vodních zdrojů v krajině. Především v horských oblastech je však tento postup velmi nebezpečný, jelikož zde odčerpaná voda způsobuje nenahraditelný deficit. Povrchová voda je díky svému složení důležitou součástí ekosystému, jelikož díky minerálům v ní obsaženým funguje mimo jiné i jako přírodní hnojivo.

Internetový portál ecoFuture navíc varuje i před tím, že se veškerá využitá voda navzdory častým přesvědčením nevrací zpátky tam, odkud byla odčerpána, a až třetina se při využívání sněžných děl odpaří. Využívání vody pro zasněžování je přitom ze zákona bezplatné, a tak jej horská střediska nemají důvod nevyužívat naplno.

Kromě plýtvání vodou a vysoké spotřebě energie jsou sněhová děla nebezpečná i kvůli zvukovému a světelnému znečištění, velkým energetickým výdajům, erozi půdy a obecnému negativnímu vlivu na biodiverzitu. Odčerpávání vody z řek navíc zmenšuje jejich průtok, což může mít nevratné následky. Menší průtok způsobí rychlejší zamrzání toků a neumožní menším živočichům zahrabat se před zimou do zamrzlé půdy. Povinnost zachování minimálního zůstatkového průtoku je jedním z mála omezení, která regulují odčerpávání vody pro umělé zasněžování.

I sám technický sníh není pro přírodu zcela bez nebezpečí, jelikož má jiné vlastnosti než ten přírodní. Kvůli své vyšší hustotě propouští méně vzduchu a drží tak teplotu půdy pod sebou pod nulou, což má nepříznivý vliv na rostliny skryté pod sněhem. Technický sníh na sjezdovkách navíc vydrží déle, což jeho rizika ještě zvyšuje.

Princip zasněžování

Sněžná děla se využívají v období, kdy je mráz, ale nedostatek přírodního sněhu pro dobré lyžařské podmínky. Běžná teplota vyžadovaná pro zasněžování je přibližně -4°C, ale aditiva do směsí pro tvorbu technického sněhu zasněžování umožňují už od -1,5 °C. V Česku se však postupně začínají objevovat i technologie, díky kterým je možné vytvářet technický sníh i při teplotách nad nulou. Například Ski areál Monínec ve středních Čechách disponuje sněžným dělem, které teoreticky dokáže vytvářet sníh i ve 35 °C.

Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka zveřejnil na konci roku 2019 výzkum, podle kterého je umělé zasněžování nejnebezpečnější v době, kdy jej provozovatelé sjezdovek potřebují nejvíce. Dvěma nejnebezpečnějšími obdobími je přelom podzimu a zimy, a období největších mrazů. Při průměrné zimě totiž velkým a středním tokům nedělá odběr vody potíže, ale pokud jsou průtoky řek po podzimu podprůměrné nebo pokud silně mrzne, je odčerpávání vody pro umělé zasněžování nebezpečné. Většina provozovatelů vodu v takových případech neodčerpává, ale najdou se i tací, kteří se odčerpáváním vody v těchto obdobích vystavují pokutám.

Zároveň je však třeba dodat, že umělé zasněžování není jedinou aktivitou, která má negativní vliv na horské prostředí, a dokonce není ani tou nejzávažnější. Řešitel projektu Pavel Treml v rozhovoru pro Lidové noviny upozorňuje, že se vliv zasněžování často přeceňuje, a že studie například vyvrací jedno z nejděsivějších tvrzení o tom, že odčerpávání vody způsobuje nedostatek pitné vody v létě. Větší hrozbu totiž představují jiní odběratelé, kteří z těchto zdrojů zavlažují například vlastní zahrady.

Mohlo by vás zajímat

Kateřina Veselovská

Komputační lingvistika je součástí vývoje chatbotů nebo humanoidních avatarů, kteří následně za firmy komunikují s klienty, přibližuje svůj obor expertka na využití textových dat Kateřina Veselovská.